Otevřený dopis ve věci podepsání partnerské smlouvy Univerzity Karlovy se společností Home Credit

Vážený pane Zimo,

jako absolvent Univerzity Karlovy jsem naprosto zděšen, že jste za naši univerzitu zřízenou v roce 1348 podepsal partnerskou smlouvu s poskytovalem domácích úvěrů společností Home Credit z finanční skupiny PPF.

Považuji to za Vaše morální selhání, dvojnásob poté, co jsem se seznámil s obsahem smlouvy.

Společnost Home Credit mj. vede desítky tisíc nezákonných exekucí a nedělá nic proto, aby toto selhání systémově napravila. Čeká jen na další a další rozsudky českých soudů.

Zde je odkaz na petici, kterou za jediný den podepsalo více než 100 občanů, které situace na Univerzitě nenechává laxními:

https://www.petice.com/signatures/petice_proti_spolupraci_univerzity_karlovy_s_firmou_home_creditppf/

Vyzývám Vás k tomu, abyste učinil veškeré kroky k tomu, aby taková smlouva byla vypovězena. Naprosto podkopává principy akademických svobod a nezávislosti Univerzity.

S pozdravem

Mgr. Jiří Bulan

absolvent FSV UK

V Praze dne 9. října 2019

Podcast: Univerzitní úvěrová spolupráce

Univerzita Karlova podepsala smlouvu se soukromou firmou o poskytnutí roční částky 500 tis. korun. Privátní sektor poskytuje partnerství univerzitám běžně. A je to chvályhodné. Naprostou bouři napříč celou akademickou sférou vyvolalo to, že relativně nevýznamný obnos věnuje univerzitě firma Home Credit. Musíme dodat, že patří skupině PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Home Credit jako největší poskytovatel nebankovních půjček podle všeho není pro akademiky vhodným vzorem. Protože inicioval desítky tisíc nelegálních exekucí.

Jak fungují nebankovní úvěry

Finančně méně gramotným nabízí Home Credit rychlé půjčení peněz. Třeba na spotřební elektroniku. Za půjčených dvacet tisíc si tak někdo obstará domů televizi. A půjčku z jakýchkoliv důvodů nevrátí. Rozhodčí doložky ve smlouvě znamenaly, že o nezaplaceném dluhu zrychleně rozhodl soukromý rozhodce, určený smlouvou. Home Credit si napočítal smluvní pokuty, přidal úroky a celou věc předal dohodnutému exekutorovi. Ten už nevymáhá dvacet tisíc s úroky, ale se všemi pokutami a poplatky klidně i stotisícový dluh. Částky se z původních dvaceti tisíc dostávají do výší, na jejichž vrácení dlužník nemá a mít nemůže.

Z podobných dluhových pastí, nikoliv však z dluhu samotného, vás případ po případu může vysekat nadaný advokát. Upozorní soud na nelegální tzv. rozhodčí doložku. Obvykle bývá v úvěrové smlouvě hodně malým písmem v posledním odstavci. V té se svým podpisem budoucí dlužník zbavoval možnosti, aby o jeho dluhu rozhodoval český soud. A takového práva vás nikdo zbavovat nesmí.

Dluhy se mají platit

Neměl by vzniknout dojem, že vybízím k nesplácení dluhů. Dluhy se platit mají a když ho někdo vyrobí, nechť ho také věřiteli splatí. Velkou otázkou ale je, zda takové neetické chování, nyní soudně uznaná nelegální praxe s rozhodčími doložkami a spřízněnými exekutory, má být vzorem pro studenty. Nebo že by snad studenti měli na téma vymáhání dluhů psát diplomové práce. K tomu i k dalším zcela praktickým záležitostem se smlouva vyjadřuje.

Home Credit se také smluvně zavazuje zvyšovat univerzitě rating. Jenže se povedl pravý opak. Ozývají se studenti, profesoři i absolventi. Jeden z nich, profesor na Cardiff University Jiří Přibáň poslal do Prahy rektorovi rezignační dopis na členství v Čestné radě absolventů.

Slibem nezarmoutíš

Ozývají se samotní studenti a tropí si na nástěnkách žerty, že místo kreditů budou za zápočty odměňováni homekredity nebo že po úspěšné zkoušce dostanou telefon na výhodný úvěr. Přitom každý absolvent magisterského studia každé fakulty přísahá na slib, z něhož citujme krátkou pasáž:

„Budete vytrvalou prací nadále pěstovat a rozvíjet svá bádání o společnosti a lidstvu, a to nikoli pro hamižný prospěch, ani pro zisk marnivé slávy, ale proto, aby se šířila pravda a aby se jasněji skvěla její zář, jíž je udržováno blaho rodu lidského.“

Petici proti spolupráci můžete podepsat on-line: https://www.petice.com/signatures/petice_proti_spolupraci_univerzity_karlovy_s_firmou_home_creditppf/

Podcast: Digitalizace státu na obzoru. Bohužel pod taktovkou velkých IT hráčů

Poslanecká sněmovna už podruhé projednává zákon o právu na digitální službu. Před několika měsíci se zástupci všech parlamentních stran zcela výjimečně shodli, že takový zákon podpoří a v prvním čtení skutečně prošel. Občan má vyřídit se státem vše po internetu a úřady mu to budou muset umožnit. Stát nebude smět od občana vyžadovat informace, které už o něm ví a má uloženy ve svých registrech.

Vznikne nadneseně řečeno jakási digitální ústava. Známá právní poučka totiž praví: občan může dělat vše, co mu zákon nezakazuje, naopak stát smí činit jen to, co má zákonem uloženo. Tento princip dovedený ad absurdum a silný český resortismus znamená nejméně desetileté zpoždění v oblasti digitalizace. Státní úředníci se rádi vymluví: zákony nám to neukládají. A ministerstva se mezi sebou jen dohadují, co je čí kompetence. Vpřed se nehýbe vůbec nic.

Podpisy, razítka

Průměrný státní úředník je posedlý papíry, podpisy a razítky. Prodloužení řidičského průkazu? Vyplníte papírový formulář od jména až po adresu bydliště. Úředník ho poctivě přepíše do počítače. Nebo se rozhodnete založit firmu. Od prvního podpisu společenské smlouvy u notáře až po první výpis z rejstříku to znamená oběhnout pár kilometrů a mít s sebou štos papíru. A zaplatíte také spoustu peněz. Za to, že úředníci údaje z papíru zapisují do počítače.

Nový zákon si klade za cíl všechno otočit a úřadům nařídit, že nikdo nic vyplňovat nebude na papír nebude a že dokonce stát bude ten, který vše vyplní za vás ze svých registrů. A také vás třeba před skončením platnosti vašeho řidičského průkazu upozorní, abyste si ho prodloužili. Samotné prodloužení by se mělo udát na několik kliků ve vašem počítači.

Hon na zakázky

Jenže. Co když se z povinné digitalizace státní správy stane hon na obří IT zakázky? Návrh zákona totiž pochází přímo od šéfa ICT Unie, která sdružuje největší počítačové firmy na trhu. Zákon dává státu lhůtu pěti let, ve které musejí digitální přerod povinně podstoupit.

Český úředník ve spojení s politiky ve své pohodlnosti až příliš často uděluje zakázky na provoz počítačových systémů v ohromných miliardových objemech. Často bez soutěže. Rekordmanem v délce plnění a vyplacených miliardách bude určitě firma IBM na ministerstvu financí, která spravuje systém pro výběr daní už dlouhých 28 let. Zabránit uzamčení k jednomu dodavateli však návrh nového digitálního zákona neobsahuje. Naposledy firma IBM dostala zakázku bez výběrového řízení na dodání elektronické evidence tržeb, jako přílepek k již existujícím smlouvám.

Estonsko by mělo být vzorem

V tom i mnohém jiném se lišíme od Estonska. Takové praktiky ve státní správě jsou výslovně zakázané. Estonsko úřadům nařizuje IT systémy soutěžit technologicky neutrálně. Provozovat je zcela transparentně. Zdrojové kódy musejí být otevřené. A naopak data občanů, tedy zákazníků státu, zase dokonale chráněná. IT zakázky musejí být rozděleny na menší funkční celky, nad kterými musí mít plnou kontrolu samotný úřad, nikoliv externí firma.

Ve Velké Británii jsou zase úřady povinné se IT projektů přímo účastnit, spravovat je a být při procesu dodání. Úřad tak nikdy není slepě závislý na jedné firmě.

Všechno on-line, ale za jakou cenu

Co přinese nový zákon o právu na digitální službu občanovi je jasné. Vše, co jste si kdy museli jít vyřídit na úřad v úřední dny od 8 do 17, si budete moci vyřídit on-line, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Jen s pomocí čipového občanského průkazu.

Na co by se ale nemělo zapomenout v nové digitální ústavě, jsou zkušenosti ze zemí, kde vědí, jak s digitalizací nakládat a jsou napřed. Buďme obezřetní. Ten, kdo zákon sepsal a předkládá jsou největší IT hráči na trhu. Počítačoví kapři si svůj miliardový rybník vypouštět nebudou, naopak se budou snažit nějakou miliardu do něj napustit navíc.

Podcast: Nedávejte čínským komunistům klíče od telekomunikací. Varoval ředitel BIS v Senátu

Zatímco prezident slavil na Žofíně s čínským velvyslancem 70. výročí vzniku Čínské lidové republiky, senátor Pavel Fischer svolal do Valdštejnského paláce veřejné slyšení na téma národní bezpečnost a obchod s Čínou. O největší překvapení se v závěru slyšení postaral ředitel Bezpečnostní informační služby Michal Koudelka. Vystoupil a důrazně varoval, že pokud dnes pouštíme Čínu do našich telekomunikačních sítí, dáváme tak od nich klíče nepřímo do rukou čínské komunistické straně. 

Stalo se tak v den, kdy Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost označil Čínu a Rusko za původce brutálních síťových útoků na jedno z českých ministerstev.

Dlouhá léta jsme si zvykli od Bezpečnostní informační služby slýchat jednou ročně, když ve veřejné výroční zprávě za předcházející rok zpravodajci upozornili na ruské špióny. A málokdy se zprávy nějak rozcházely s rokem předchozím. Aktivitu ruského velvyslanectví jsme začali považovat za jakýsi východní folklór.

O Číně každý rok čteme stále podrobněji. Země středu o naši republiku uprostřed Evropy projevuje nezvyklý zájem a čeští zpravodajci to zaznamenali. Číňané kromě svých klasických metod, tedy zaměstnat vysloužilé politiky ve firmách s čínským kapitálem, začínají proti nám pracovat systémově. 

Nejmenovaný generál

Zprávy o Číně a Rusku s nelibostí nese prezident republiky Miloš Zeman. Plukovníka Koudelku ostatně třikrát odmítl jmenovat do generálské hodnosti. I když je čtvrt století profesionálem české bezpečnostní komunity, který se obranou proti špionáži zabývá od samého kariérního začátku.

S varováním musejí začít vláda i prezident jako oprávnění adresáti informací zpravodajské služby něco skutečně dělat. Podle ředitele BIS právě tato vláda reaguje na jeho zprávy naprosto profesionálně, což prý dříve zvykem nebývalo. Možná k tomuto zvyku nepřispěl ani sám Miloš Zeman jako premiér. Se svými zpravodajskými službami vedl poziční válku po tzv. bamberské aféře. Zeman jako vysloužilý premiér ve své knize vyplísnil zpravodajce, že všechny služby můžeme beze zbytku zrušit a bezpečnost státu to neohrozí. A posléze už jako prezident, označil příslušníky BIS v televizním vysílání za čučkaře, aby s nimi zúčtoval definitivně.

Špioni ve ventilační šachtě

Ředitel zpravodajské služby popsal spektrum práce čínských špionů, od amatérského šplhání šachtami a špehování skrze mřížku ventilace, až po naprosto sofistikované metody cíleného elektronického sledování, odposlechu a kybernetických útoků na počítač či telefon zájmové osoby. Není úplně jasné, zda bychom se měli smát amatérským šplhajícím špionům nebo by nás smích měl okamžitě přejít. Zejména v kombinaci s čínskými technologiemi v mobilních sítích páté generace.

Klíče od našich telekomunikací i od naší země bychom skutečně neměli nikomu svěřovat. Naopak bychom se o ně měli postarat sami nebo s pomocí našich důvěryhodných spojenců. Zatímco Evropa bývala dříve v čele výzkumu a technologií, v posledních letech zaspala. A je tak co dohánět. Ať už se vydáme jakoukoliv cestou, před Čínou, která se na našem území snaží utrhnout co největší vliv, se musíme mít na pozoru, pokud chceme zůstat svobodnou demokratickou zemí.

Huawei vrací úder

Huawei stále dodává technologie do páteřních sítí státní správy. A to bez ohledu na varování Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost, který vloni veřejně upozornil, že s Huaweiem je zkrátka problém. Striktně sice dodávky čínských technologií s červeným logem úřad nevyloučil, ale nařídil pracovat s tzv. analýzou rizik. Tedy důsledně prozkoumat, kam se daná technologie instaluje.

Jednou z takových institucí je Státní tiskárna cenin. Není to jen obyčejná tiskárna. V republice není citlivější organizace, která kromě tisku peněz tiskne i všechny české identifikační doklady, tedy občanské průkazy a pasy. K průkazům musí vydávat elektronické certifikáty a pracovat s kryptografickými prostředky. Nebo třeba policejní prezidium, které dostane od Huawei páteřní síťové prvky a sbíhají se u něj data ze všech trestních řízení. Tak takovou analýzu rizik by si zasloužil znát každý občan České republiky.

Komunistické evangelium

Poté, co NÚKIB vloni zveřejnil výbušnou informaci, začala v médiích na povrch vyplouvat znepokojující pravda. Že na poradách Huawei pravidelně zasedají pracovníci čínské ambasády a že radí pracovníkům Huawei, jaké informace mají zjišťovat o nákupčích a manažerech českých úřadů a státních firem.

Státní správa neobchoduje s Huawei napřímo, ale přes prostředníky. Jejich úkolem je (cituji z webových stránek) „evangelizovat Huawei technologie ve společnostech jako ČEZ, ČEPS, eON, RWE a dalších“ (konec citace). Tedy i do státem vlastněných firem, kam veřejná kontrola hůře vidí.

Takhle si pravděpodobně evangelizaci technologií představuje čínská komunistická vláda. Která pak těžko může prohlašovat, že se soukromou firmou Huawei nemá nic společného.

Huawei zasahuje v Polsku i v Africe

Huawei operuje třeba i v Ugandě, kde přes své technologie nasazené u mobilních operátorů napřímo předává odposlechy vládě. Aby ta potom likvidovala  politickou i názorovou opozici.

V Polsku obchodního ředitele Huawei zatkli pro špionáž. Huawei se ho nezastal, ba naopak ho okamžitě propustil.

A žádnou z informací vedení společnosti nedementovalo. Ani to nešlo. Tiskové oddělení se zmohlo pouze na klasický argument, že dělají vše, co je v telekomunikačním byznysu běžné a že čínské zpravodajské službě by nikdy žádné informace dobrovolně nepředali.

O tom musíme pochybovat už ve světle případů, které jsou veřejné. Zkušenosti s Huawei už několik států učinilo. Čínskou státní podporu, která umožňuje nasadit masivní množství telekomunikačních technologií za lákavě nízkou cenu, v konečném důsledku může nevratně poškodit evropský telekomunikační trh. To bychom neměli chtít.

Telekomunikační byznys je, byl a bude vždy protkán zájmy států, firem a s rozmachem IT z podstaty věci všudypřítomný. Pokud ale veškeré indicie i varovné kontrolky vnitřních zpravodajských služeb našich i spojenců blikají, skutečně není čas na hrdinství a už vůbec ne na úspory.

Boeing letí na jeden motor, prý vše pod kontrolou

Odbornou i laickou veřejnost vyděsil kapitán letadla společnosti Smartwings. Boeing 737 vezl cestující z řeckého ostrova Samos do Prahy a ještě nad Řeckem mu  vysadil jeden ze dvou motorů. Manuál letadla v tu chvíli velí přistát na nejbližším vhodném letišti. Kapitán se ale rozhodl doletět až do Prahy.

A právě o termín „vhodné letiště“ se teď vede spor. Mluvčí letecké společnosti odmítá, že by kapitán udělal chybu. Přeletěl s jedním funkčním motorem 1600 km přes Evropu a přistál až v Praze. Piloti se na odborných fórech děsí jeho činu, stejně tak šéf Úřadu civilního letectví, který má na starosti bezpečnost letání v České republice.

Dvoumotorový Boeing je stavěný tak, aby v případě výpadku jednoho z motorů mohl letět dál, i jen s jedním funkčním motorem. Avšak jen proto, aby co nejdříve bezpečně přistál. Kdyby se rozbitý motor vypnul třeba kvůli špatnému palivu, to samé hrozí i motoru zbývajícímu. Z letadla se pak stává bezmotorový kluzák.

V letectví existuje jen několik málo událostí, kdy velké dopravní letadlo bez zapnutých motorů doklouzalo bezpečně na letištní plochu. A tak se prostě s jedním motorem nelétá, ale co nejdříve přistane. Ideálně na letišti, kde je servis pro danou značku letadel.

Letadlo ale musí letět v nižší letové hladině. Tu si kapitán vyžádá a musí odůvodnit. A to také nebylo správně. Kapitán letadla ohlásil dispečerům problém s klimatizací a o nefunkčním motoru se nezmínil.

Když letadlo skončí na náhradním letišti, pro cestující se vypraví náhradní letadlo nebo se pošlou do cíle jinými linkami. Což samozřejmě znamená ekonomickou ztrátu. A to je něco, co si Smartwings po kauze Boeing 737 MAX, nemůže dovolit. V Praze stojí uzemněných sedm strojů 737 MAX, se kterými firma počítala pro letní letový řád.

Bedlivě nyní sledujme, jak se podaří společnosti vysvětlit tento bezpečnostní hazard. A jak se k němu postaví dohledový úřad a jak incident vyšetří. Tentokrát se nikomu nic nestalo. Budeme ale donekonečna zkoušet, jestli letadlo na jeden motor poletí přes celou Evropu? Budeme přitom ohrožovat přitom zdraví a životy cestujících, jen proto, aby společnost nepřišla o peníze a čas? Kolik takových dalších případů se asi nad našimi hlavami událo a veřejnost o nich ještě neví.

Vyšlo jako komentář na ČRo Plus

Proč mýto na silnicích nevybírá přímo stát?

Mýtnými miliardami se střílí, jako kdyby to byly korunové položky. Miliarda sem, miliarda tam. Od roku 2007, kdy výběr mýta odstartoval, vybral stát od řidičů bezmála sto miliard korun. Nebylo to ale zadarmo. Náklady na správu mýta polykaly každý rok 1,5 miliardy a směřovaly do rukou rakouské firmy Kapsch, která první tendr vyhrála a měla za úkol se o všechno postarat na klíč.

Provoz mýta měl po deseti letech podle ideálního plánu přejít do rukou státu. Tak jako třeba v Rakousku. A částečně se to stalo. Mýtné brány, všechny kabely, antény a technologie jsou nyní opravdu státní. Co ale do státních rukou nepřešlo je věc neméně důležitá, IT systém pro záznam a účtování a v neposlední řadě lidé, kteří ho umí obsluhovat.

Ministerstvo dopravy kolem roku 2017 nejprve dlouze otálelo a pak vypsalo tendr na nového provozovatele pro další roky. Mezi velkými hráči se o miliardovou zakázku rozpoutal lítý boj. Nechybí v něm řada žalob, protichůdná rozhodnutí antimonopolního úřadu, miliony v hotovosti a policejní prohlídky. Vše propojené do nejvyšších politických pater.

Kapsch tušil, že v novém tendru už nevyhraje. Proto v posledním tažení ještě zkusil zahrát notu, že vydá i to poslední, co má. Své lidi i know-how státu za pár set milionů prostě prodá a tím si udrží na výběr mýta jistý vliv. Ministerstvo dopravy by pak vlastně žádný nový megatendr vypisovat ani nemuselo. Mýto by si vybíral stát sám. Avšak Ministerstvo takovou nabídku odmítlo.

Mýtný systém měl provozovat stát

Naposledy médii proběhla informace, že Ředitelství silnic a dálnic si od Kapsche odmítlo převzít tzv. datový sklad. Tedy všechna data, která mýtné brány od roku 2007 dosud nasbíraly o všech jízdách. Takový datový sklad však měl být pod správou státu od úplného začátku zakázky. Od prvního okamžiku, kdy se mýto začalo vybírat. Myšlení manažerů státu k tomu ale není uzpůsobené. Jakmile jen něco vzdáleně připomíná počítače, stát raději vyplatí nesmyslné miliony, spíše miliardy firmám, často bez výběrových řízení, než aby si připravil vlastní lidi, kteří by mohli IT systémy spravovat a provozovat.

Jasné je, že státní správa těžko vybuduje mýtný systém na zelené louce. Na to si opravdu musí najmout specializovanou firmu. Běžný provoz nově dodaného počítačového systému a jejich plná kontrola, to je například ve Velké Británii nebo Estonsku základní podmínkou každé veřejné IT zakázky. Specialisté na úřadech musejí umět provozovat koupené systémy sami bez zásahu dodavatelů. Je to jejich základní povinnost i zákon zdravého rozumu, který brání tzv. “vendor lock-in”, nebo uzamčení k jednomu dodavateli.

Mýto od konce tohoto roku bude vybírat společnost CzechToll Petra Kellnera. Nebude si z mýta ukrajovat 1,5 miliardy, ale jen jednu miliardu ročně. A stát zase nebude mít v ruce vůbec nic. Promarněná šance ušetřit z mýta mnoho stovek milionů, naučit stát dělat v oblasti IT to, co má a co umějí v jiných evropských zemích. A všechny ušetřené peníze se mohly konečně nainvestovat do českých silnic. Které jsou mj. podle bankovních ekonomů na úrovni Pákistánu.

Vydáno v pořadu Názory a argumenty Českého rozhlasu Plus
https://plus.rozhlas.cz/jiri-bulan-proc-myto-na-silnicich-nevybira-primo-stat-8035601

Z Twitteru hradního mluvčího se stala studnice receptů, nápadů a rad

O účtu hradního mluvčího Ovčáčka na sociální síti Twitter je dlouho známo, že se jedná o účet zcela soukromý. Novináři si od začátku neuměli s veřejnými vyjádřeními mluvčího prezidenta poradit. Protože je publikoval na soukromém účtu. Málokdy jeho tweet ale postrádal silný politický názor. Obvykle to byla zřejmá politická vyjádření a stanoviska.

Twitter je třináct let stará americká blogovací služba. Nebo spíše mikroblogovací. Své uživatele totiž limitoval původně na 140 a poslední dva roky na 280 znaků včetně mezer. Twitter vás tedy nutí psát ve zkratce tzv. tweety, česky bychom mohli přeložit jako cvrliky. Během let se ze služby pro několik málo podivínů stal celosvětovým fenoménem, do kterého se přestěhovali všichni politici, firmy i státní úřady a dalších asi 350 milionů lidí z celého světa.

Jedním z příkladů aktivního politika na Twitteru je Donald Trump, který často své úmysly ohlašuje formou tweetu dříve, než je ohlásí své vlastní administrativě. A že si tweetuje sám bez týmu poradců je zřejmé z množství překlepů i gramatických chyb. Dokonce dal vzniknout několika zcela novým slovům, ze kterých se staly fenomenální internetové memy, jako jeho unikátní slovo covfefe, které má dokonce svou stránku na Wikipedii.

Zpět ale k českému mluvčímu Pražského hradu. Jiří Ovčáček na svém soukromém účtu šíří články z Parlamentních listů, ale prokládá je moudrostí svou i Papeže Františka. Sdílí také články z webů ruské státní propagandy jako je Sputnik nebo Aeronet a zároveň své odpůrce několikrát z šíření ruské propagandy obvinil. Účet nižšího státního úředníka, jak Ovčáček sám sebe tituluje, se záhlavím s fotografií Hradu a svého prezidenta je soukromým? S názvem účtu @PREZIDENmluvci opět soukromým?

Poslední mistrovský kus Jiří Ovčáček předvedl, když sám zveřejnil tajný kód k potvrzení svého podpisu pod petici Milionu chvilek pro demokracii. V bezpečnostní komunitě si tím vysloužil titul „lama roku“, neboť tajné kódy, potvrzovací SMS se nikdy za žádných okolností nemají zveřejňovat, ani nikomu předávat.

Proč ne. Nebyli bychom to my Češi, národ humoristů, abychom nepřišli se sobě vlastní reakcí. Na Twitteru působí falešný čínský poradce Jie Tien Ming. Přibližně od doby, kdy záhadně zmizel skutečný čínský Zemanův poradce. Vyzval uživatele Twitteru, aby se přestali s mluvčím hádat a raději sdíleli užitečné recepty a rady.

Všichni víme, že s Ovčáčkem se nedá diskutovat.

Ale vzhledem k tomu, že má hodně followerů a dosah, rád bych proměnil jeho účet v lifestyle blog.

Tzn. pojďme u jeho tweetů diskutovat o:

– Receptech
– Tipech na výlety a cestování
– Zkušenost s telefony, počítači, auty atd.

— Jie (@jietienming) June 19, 2019

Tato výzva strhla naprosto neuvěřitelnou lavinu a každý tweet nižšího státního úředníka je zaplaven stovkami bazarových nabídek, proseb o pomoc s vařením či přebalováním. Další sdílejí fotografie svých koček. A fenoménu si všimly zpravodajské servery a dokonce i samotný ruský státní Sputnik.

Celá akce tak připomíná slavné happeningy Společnosti za veselejší současnost, která pořádala třeba běhy v ulici Osvobozených politických vězňů v Praze na jaře roku 1989. K Ovčáčkovi a jeho soukromému účtu se přitahuje další pozornost, ale humor silně rozmělňuje jeho původní negativní postoj i všechny vulgární reakce Ovčáčkových virtuálních nepřátel.

Premiér. Trollové. Internety. Demonstrace Všenory, 11. 6. 2019

Něco jsem si našel na internetu:
Neuvěřitelné, co vše stíháte.
Fandíme vám s celou rodinou.
Nejlepší premiér ČR.
Stojím za svým premiérem.
Nějak si nevybavuji, který premiér ČR byl tak často mezi obyčejnými lidmi.
Díky pane premiére, remcalů si nevšímejte.
Co jste dokázali vy, že si dovolujete kritizovat pana ing. Babiše?
Kritizují vás, protože se nevyrovnají s demokratickou volbou.
Všichni, co teď řvou, byli už X let u moci a měli šanci se předvést.
Šmejdům na ulici se neustupuje.
Je to placená demonstrace.
A pak se mezi těmito pochvalnými komentáři na Facebooku objevila nenápadná technická poznámka:
Zkopírované kousky textu můžete připnout, aby po 1 hodině neskončila jejich platnost.
Je to text z interního manuálu placených internetových diskutérů.
Falešné komentáře falešných profilů pod oficiálními příspěvky českého premiéra jsme si prošli. 
Jiné příspěvky jsou zase zkopírované slovo od slova a zveřejněné pod různými jmény.
Avšak tím propagandistická mašinerie zdaleka nekončí. 
Tým Marka Prchala napíše příspěvek. Příspěvek se tzv. zasponzoruje. Objeví se na monitoru stovkám tisíc facebookových uživatelů. A to vše, za naprosto minimální náklady ve srovnání s klasickou venkovní reklamou nebo reklamou v televizi.
Příspěvek nasbírá desítky tisíc kliknutí ještě před tím, než je oficiálně zveřejněn a šíří se jako lavina. Snadno si domyslíte, kdo všechno mu ty lajky naklikal.
I sám premiér je si vědom síly sociálních sítí. V roce 2017 v rozhovoru řekl cituji:
„Počet lidí na václaváku odpovídá počtu „lajků“ na můj výrok ve sněmovně.“
Pred dvěma lety to bylo 15 tisíc lajků a demonstrantů. 
Přenesme se nyní na východ.
V ruském Petrohradě, v Savuškinově ulici stojí kancelářská budova. Patří příteli Vladimíra Putina oligarchovi Jevgeniji Prigožinovi. Oficiálně se jmenuje Agentura pro výzkum internetu. Pracuje v ní na tisíc lidí. Sedí u počítačů. Zabývají se šířením ruské propagandy on-line. V diskuzních fórech. V komentářích. Sdílejí příspěvky ruské propagandistické mašinerie. Každý pracovník obsluhuje minimálně desítku různě pojmenovaných falešných profilů. Z obrazovky se na vás smějí modelky. Jenže jde o falešné fotky. Falešná jména. 
A stihli jste si to vynásobit?
Armáda nejméně desítek tisíc virtuálních diskutérů profesionálů. V hantýrce se jim říká trollové.
Mají v hledáčku země bývalé sovětské vlivové sféry. Obvykle si hrají na emigranty. Údajně dlouhodobě žijí v zahraničí. Aby skryli své jazykové poklesky. Gramatické chyby. Rusismy. 
Otravují atmosféru každého diskuzního fóra dokonale. Jako rakovinu šíří své ruské vidění světa. Jsou schopni nakazit i skutečné lidi. Ti ochotně šíří všechny ty nesmyslné antibrusely, nogo zóny a podobné strachy, které míří na nejnižší půdy obecenstva.
Protože platí známé římské „rozděl a panuj“. Jsou to trollové, co tu a tam zasejí semínko nedůvěry v demokracii. V instituce demokratických zemí. Ve veřejnoprávní média.
Apeluji na vás. Tak jako se nenecháváte otrávit agentem StB v čele vlády. Nenechejte se otrávit ani trolly na sociálních sítích a v internetových diskuzích. Nekrmte je. Tedy nediskutujte s nimi. Neztrácejte čas.
Udělejte opak. Sdílejte články z věrohodných médií. Plaťte koncesionářské poplatky. Předplaťte si některé ze seriózních nezávislých novin. Třeba nový Deník N nebo časopis Reportér. Předplaťte tyto noviny i svým blízkým. Rodičům či prarodičům. Vysvětlete jim, že na internetu se může kdokoliv vydávat za kohokoliv. Propaganda se schovává na serverech, které se na první pohled tváří jako objektivní vydavatelé. Ve skutečnosti to jsou informační žumpy, ve kterých pracují profesionální dezinformátoři. 
Učte své blízké přistupovat kriticky k tomu, co si přečtou na internetu. Doporučuji vám, utíkejte co nejvíc z Facebooku. Vyzkoušejte si třeba sociální síť Twitter nebo si prostě jděte popovídat ven s přáteli do parku, nebo večer se sousedy do hospody. Mluvte se svými kolegy v práci. I se svou rodinou.
Zkuste si sami napsat vlastní myšlenku o politice. Uvidíte, kolik času strávíte nad jediným odstavcem. Dojde vám, že nikdo z diskutujících na internetu to nemůže dělat ve velkém zadarmo. Protože psát a formulovat myšlenky stojí neskutečné množství času.
My podpoříme nezávislé novináře. My naučíme své blízké kriticky rozlišovat, co na internetu smysl má, od toho, co smysl nemá. Jsme to my. My musíme přesvědčit ostatní lidi, že má smysl brát se za demokracii. 
Slovy nedávno zesnulého spisovatele a scénáristy Jiřího Stránského: „Dějiny lidstva posunovali vždycky kupředu jenom snílci a romantici. Jen oni byli schopni věřit v cosi neuskutečnitelného. A jen to neuskutečnitelné, když se uskuteční, to posunuje lidstvo dopředu.“ 
Přesvědčme lidi okolo sebe, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. I na internetu.

Do dvou let bude mít občanský průkaz v sobě nový čip. Stejně jako cestovní pas

Poněkud nenápadně vydala Evropská rada nařízení o aktualizaci evropského občanského průkazu. Ten nadále budou vydávat národní státy, ale přibude do nich nová evropská povinnost. Karta bude muset obsahovat bezkontaktní čip a v něm fotografii a otisky prstů majitele. Nejedná se o žádnou převratnou technologii. Jde o stejný čip, jako má v sobě současný biometrický cestovní pas. Občanské průkazy se stanou platným a bezpečným cestovním dokumentem pro celou Evropu.

Občanky opět po novu

Pro nás Čechy to bude znamenat další technologickou změnu. Stát začal před rokem vydávat občanské průkazy s kontaktním čipem pro elektronickou identifikaci do státního portálu. A sotva se tato novinka uchytila, už se budeme muset opět připravovat na změnu typu karty, aby občanský průkaz měl čipy dva. Původní kontaktní pro čtečku čipových karet a nový čip bezkontaktní, který umožní jednoznačnou identifikaci majitele například při policejní kontrole na letišti.

Zpět ale k průkazu samotnému, k důvodům, proč jej vlastně chce EU zavádět. Biometrické pasy a nově i čipové karty v sobě obsahují několik bezpečnostních mechanismů, které znemožňují jejich padělání, kopírování a pozměňování a tím pádem zásadně zvyšují jejich bezpečnost. Pro padělatele je do určité míry možné potisknout plastovou kartičku. Jenže překonat zabezpečení čipu je se současným stavem matematické vědy a kryptografie úplně nemožné. Průkaz, který vám vydá stát, je vydán opravdu jen vám a jen vy s vašimi otisky prstů jej můžete použít.

Čipy? Není se čeho bát

Nikdo se také nemusí bát, že čip v občanském průkazu bude sloužit ke sledování. Čtení čipu funguje pouze na vzdálenost maximálně několika centimetrů. Bezpečnostní mechanismy jsou shodné s biometrickým pasem. Pokud si chcete čip dokladu přečíst, musíte ho vyndat z kapsy a umístit viditelně na optickou čtečku, která porovná vytištěné údaje s tím, co je nahráno uvnitř. Obsah karty ani pasu tak nemůže jen tak někdo přečíst z vaší kapsy nebo kabelky. Otisky prstů jsou v čipu chráněny ještě více. Jejich přečtení je vyhrazené pouze pro zařízení s patřičným certifikátem od státu. Typicky tedy zařízení policie nebo celní správy.

České úřady zaspaly

České úřady jistě věděly, že se tato nová evropská směrnice chystá, přesto na to při přípravě nového zákona o občanských průkazech nereagovaly. Vše uzákoněno do posledních technického detailu v zákoně a při sebemenší technologické změně se musí měnit zákon, což je v českých legislativních podmínkách nadlidský úkol.

Kdo nemá, nebude muset mít nové

Na druhou stranu i nová evropské nařízení má jednu krásnou vlastnost. Státy, které ID kartu pro své občany nemají, si s ní totiž vůbec nemusejí dělat hlavu. Prostě žádnou kartu zřizovat nemusejí. Uvidíme, jestli tradiční bezobčankoví Britové přecejen po kartě, se kterou by mohli cestovat po Evropské unii nebudou šilhat. Estonsko se bude opět jen v koutku tiše uculovat. S novým nařízením si nemusí dělat hlavu, neboť bezkontaktní čip s otisky prstů mají v kartách už mnoho let.